Tak nám jde do kin nový Slovensko – Polsko – Český film eŠteBák. Myslím že by jsme si ho neměli nechat ujít, hlavně pro to že se tématicky dotýká také našeho radioamatérského koníčka. Někteří jistě vzpomenou na doby minulé a někteří dokonce i budou zpytovat vlastní svědomí.
Jenom doufám, že se film nezvrhne v obyčejnou agitku, kde každý radioamatér je automaticky označen jako „špicl“ a je nutné si na něj dát pozor.
Hlavním tématem příběhu je strach. Ničeho se není potřeba bát víc než strachu. Ten naplno zazní hned v úvodním akordu příběhu. Na hranici slouží mladí vojáci. Hlídají tábor míru a musí zastřelit každého, kdo by ho chtěl tajně opustit. Jejich strážní věže, radary a hlavně pušek jsou otočené víc do vnitrozemí – proti vlastním – než na obranu vlasti. Spíš brání, než ochraňují. Jako by hlídali obrovské vězení velikého socialistického tábora svobody. Vojáci mají strach. Musí plnit rozkazy. Střílejí. Vraždě se říká hrdinství a odměnou je „opušťák“.
Také Adam má strach. Zúčastňuje se celé akce jako radiolokátor, sice jen odposlouchává, ale kdyby nebylo jeho, narušitele hranice by možná nikdo nezachytil. Strach a všechno, co s ním souvisí, v rozličných polohách, dokonce i žánrech, plyne během celého příběhu. Náhled tragický střídá situace s náhledem komickým, ale téma je pořád stejné. Je důležité umět se zasmát vlastní zbabělosti, těm, jichž jsme se báli. Nejlepší filmy jsou disciplinovaně vždy o jednom. Rozmanitost v jednotě, nebo jednota v rozmanitosti.
Biblický Adam zhřešil. Vydatně mu přitom pomáhala Eva. Také v příběhu eŠteBáka je tomu tak. Hrdinova dívka a později manželka se taktéž jmenuje Eva. Věčný příběh, věčně aktuální.
Je zřejmé, že Ľubomír Slivka svého eŠteBáka modeloval na základě studia autentických archivních materiálů. V každém detailu je cítit, že se v zobrazovaném prostředí vyzná. Na rozdíl od Adama vidí mašinérii strachu pod povrch. Přitažlivé téma naštěstí vykoupí obrácení. Ten, který pronásledoval, je pronásledovaný. Ten, který ohrožoval, je ohrožený. Nabízí se otázka odpuštění. Často říkáme – to se neodpouští, ale když učedníci prosili Krista, aby je naučil se modlit, mezi jiným řekl: „…a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim hříšníkům…“ To znamená, že kolik toho dokážeme odpustit, tolik i nám může být odpuštěno.
Nic není jednoduché. Hlavně když má postava pravdivě projít obrovským vývojem, uvědoměním, pokáním a činem. To Adama posílilo a dodalo mu odvahu překonat svůj smrtelný strach a zápasit o životy druhých. Rytmus vyprávění příběhu je strhující. Zkratky ho zrychlují, ale nesmíme se ztratit, opustit hlavní téma. Myslím, že už příprava technického scénáře oddělila ilustrativní od dějotvorného. Snažil jsem se zachytit všechny kontrastní a zrcadlové situace, které pomáhají vyklenout oblouk příběhu a připravit mysl na možnou katarzi.
Juraj Nvota, režisér
